Zeman a Masaryk

Marek Řezanka

Hned na začátku zmíním, že odmítám hledat „druhého Masaryka“. Takový člověk by byl totiž pouhý epigon, který nemá vlastní vizi a osobnost. Tedy člověk politicky nezajímavý.

Ve své stati se chci soustředit na fakt, nakolik se Zemanovo prezidentství blíží masarykovskému duchu.

Současně je třeba si uvědomit, že oba politici žili v poněkud jiné době, v jiných stádiích kapitalismu i v jiných stádií rozvoje Spojených států amerických (za Masaryka ještě imperiální velmocí nebyly). Masaryk stál u zrodu české demokracie, Zeman se nachází v epoše, kdy se naplno ukazuje neslučitelnost demokratických principů se stávající fází daného systému.

Toto se projeví hned v několika rovinách – například v pohledu na Západ, na roli žurnalistiky či na naše budoucí směřování.

Blížit se nějakému ideálu můžeme hned ve dvou rovinách – ve fyzické a v duševní.

Po fyzické stránce byl masarykovskému typu z dosavadních tří českých prezidentů nejblíže patrně Václav Klaus. Ten se s ním ale zcela míjel v oné rovině duševní.

Právě tam lze nalézt nejvíce styčných bodů mezi Tomášem Garriguem Masarykem a Milošem Zemanem.

Nebát se a nekrást…

T. G. M. se vyznačoval velmi silnou osobností, která se mimo jiné projevovala nebojácností. Odvahou.

Připomeňme si něco málo z jeho životopisu: „V kvintě jsme dostali na latinu a řečtinu profesora, jmenoval se Vendelín Förster, později slavený romanista, to byl teprve tvrdý Germán; tož ten vyslovoval řečtinu po německu a chtěl, abychom my to dělali také; tedy například Cojs místo Zeus, pajthajn místo pejthejn, jak jsme to vyslovovali před ním. Jemu natruc jsem začal vyslovovat latinu po česku; ještě si vzpomínám, jak jsem četl v Liviovi „Haňibal eňim“ atak. To se rozumí, Förster se rozzuřil, ale já jsem mu řekl: „Pane profesore, vy jste Němec a vyslovujete latinu a řečtinu po německu; já jsem Čech a vyslovuju po česku.“ A na tom jsem zůstal, i když si mě zavolal ředitel ad audiendum verbum. Tož pak jsem dostal pro neposlušnost a vzdorovitost pětku z mravů, a nakonec přišlo i consilium abeundi a musel jsem z Brna odejít.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 40).

Pro srovnání si přibližme dobu středoškolského a vysokoškolského studia Miloše Zemana:

V letech 1959 – 1963 Zeman studuje Střední ekonomickou školu v Kolíně. Pro referát o T. G. Masarykovi bylo M. Zemanovi zakázáno pokračování ve studiu na vysoké škole.

V roce 1969 promuje s červeným diplomem s diplomovou prací na téma prognostiky (s názvem Futurologie a budoucnost). Téhož roku začal vyučovat tento obor na Vysoké škole ekonomické v Praze.

V roce 1970 byl vyloučen z Komunistické strany Československa (KSČ) pro nesouhlas se sovětskou okupací a počínající normalizací. Do KSČ vstoupil v roce 1968 jako přívrženec demokratického socialismu. V letech 1970 – 1971 se ocitl bez trvalého pracovního poměru, živil se příležitostnými studiemi pod cizím jménem.

Masaryka se Zemanem spojuje jejich dominantní povahový rys (na rozdíl od nepevných submisivních postojů Václava Havla, což lze doložit na příkladech z jeho jak soukromého života, tak z jeho nekritického vztahu k USA). Ani Masaryk, ani Zeman se nehrbili před tzv. autoritami, zvláště když je za autority neuznávali.

Studujme svět…

Miloši Zemanovi je některými předhazováno, že prý „vede zemi na Východ“. Není tomu tak. Miloš Zeman pouze soustavně usiluje o vyváženou nelokajskou zahraniční politiku, politiku „více azimutů“.

K realistickému pojetí zahraniční politiky ovšem vyzýval již T. G. Masaryk: „Světovou politiku pojímám realisticky: to jest, musí být založena na studiu světa a jeho dějin; musíme si uvědomit, co se ve světě děje a co nás s ním spojuje.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 257).

Za stěžejní zde pokládám Masarykův apel na „studium světa a jeho dějin.“ Tady se nehovoří, že se máme nekriticky přimknout k jedné z velmocí – a být k ní přimknutí děj se co děj. Naopak, máme se zajímat, co se ve světě děje, proč se tak děje – a na takový vývoj patřičně reagovat.

Přesně takto vnímám koncepci zahraniční politiky v podání Miloše Zemana. Je to ekonomická diplomacie, jež staví na první místo ekonomické zájmy České republiky. Jako bych slyšel slova T. G. Masaryka:

Politicky mně realismus znamenal: neztrácej se ve vzpomínkách na slavnou minulost, usiluj o slavnou přítomnost; nedrž se jen hesel a slov, ale věcí, neboť pak můžeš věci zlepšovat a dávat do pořádku; nelítej v oblacích, ale drž se své země, je nejjistější a nejnepochybnější. Ať čemukoli sloužíš, drž se reality. (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 283).

Oba jsou to socialisté…

Zastavme se ještě u pojetí demokratického socialismu, k němuž se mladý Zeman jasně přihlásil.

Rovněž Masaryk se orientoval silně socialisticky: „V těch devadesátých letech jsem začal mít se socialismem styky praktické: chodil jsem mezi dělníky a přednášel jsem jim. Když byly stávky v Praze a na Kladně, vyvolal jsem přednáškové kurzy a sám jsem stávkařům přednášel; chtěl jsem, aby jim to odvedlo mysl, aby neměli v hlavě jen hlad a bídu. Steinerovi a jiným jsem dal podnět k založení Dělnické akademie, kde by se dělníci a jejich novináři vzdělali v politice. Když byla kampaň za všeobecné hlasovací právo, to bylo v roce devatenáct set pátém, mluvil jsem na táboře lidu na Senovážném náměstí a šel jsem se ženou v demonstračním průvodu; už předtím se o mně psalo a říkalo, že jsem socialista, a karikovali mne vždycky se socialistickým širákem na hlavě. Tenkrát slovo „socialismus“ bylo pro buržoazii a inteligenci strašákem. Přijímal jsem socialismus, pokud se kryl s programem humanitním.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 100).

Toto je třeba připomínat zejména našim pokryteckým asociálně laděným novinářům, kteří si sice Masaryka mnohdy přisvojují a hovoří jeho jménem, ale jsou jeho názorů neznalí.

Ani jeden ze srovnávaných politiků neinklinuje k revoluční podobě socialismu. Oba věří v evoluční humanistické prosazení těchto ideálů.

Novinář má znát, ne stranit…

Na první pohled by se mohlo zdát, že Zemana bude od Masaryka silně odlišovat jeho postoj k obci novinářské. Masaryk přece doslova píše:

„Mně byl odjakživa blízký literární orgán politiky: noviny. I dnes bych byl asi novinářem, kdybych neměl jiné řemeslo… Co bych vám říkal o novinách! Denně se na ně zlobím; z toho sám vidím, jak je mám rád. Měli jsme dva velké novináře: Havlíčka a Nerudu; Neruda byl ovšem novinářem spíš nepřímo, fejetonistou a kulturním kronikářem. Z nich si můžete odvodit všechno, jak má dobrý novinář vypadat. Má být vzdělaný a dovedný; má umět pozorovat a hodnotit; nemá být k ničemu lhostejný, celý svět, celá přítomnost je jeho látkou. Být žurnalistou, to znamená pozorovat a poznávat současnost. Říkám pozorovat a poznávat: novinář, který všechno přeměřuje a stříhá podle lokte své politické partaje, jen káže nebo se hádá. To už lokálkář, který přesně popíše, co se stalo, dělá práci větší a poctivější. Ovšem že novinář dobrý musí mít charakter, musí si vydobýt svobody slova-svoboda, svoboda!...“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 114-115).

Právě ale na obsah těchto Masarykových slov Miloš Zeman svou kritikou mnoha novinářů navazuje. Nikdy netvrdil, že neuznává novináře – jen silně pohrdá těmi současnými českými. A také udává konkrétní argumenty, proč tak činí: „Za třetí ostrov negativní deviace pak pokládám podstatnou část českých médií. Tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí. Upovídaní komentátoři, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu, mně připomínají Čapkovu definici literárního kritika. Jako člověka, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl.“ (Zdroj: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/inauguracni-projev-prezidenta-milose-zemana-2013_1803061400_kno).

Jak Masaryk, tak Zeman zdůrazňují potřebu znalostí – a vymezují se vůči žurnalistice, která je založena na závislosti na nějaké z politických stran. Nutno podotknout, že za Masaryka se československá novinařina teprve vyvíjela – a rozhodně nebyla závislá na nějakých miliardářích či dokonce zahraniční velmoci, která by měla v zemi celou řadu takzvaných think-tanků.

Již Masaryk upozorňoval, že existuje kritika a „kritika“: „Nemluvím proti kritice, naopak přeju si kritiky všech vad a omylů; jenomže ta kritika nemá být k dělání demagogie, ale k poučení a k nápravě. Potřebujeme kritiků vzdělaných a poctivých, kritiků, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 273-4).

V tomto duchu se vyjadřuje i Miloš Zeman. Neodmítá kritiku, má-li oponent argumenty, ale brojí proti kritice bez argumentů, proti bohapustému nálepkování, jemuž se právě faktickými argumenty není možné bránit.

Záleží, co kdo předstírá…

Podobně, jako T. G. Masaryk opakovaně vyzdvihoval přínos J. a. Komenského, M. Zeman se vrací k významu J. Haška: „Český člověk je člověk, který má smysl pro humor. Nesouhlasím s těmi, kdo Švejka považují za podřadnou nebo dokonce odsouzeníhodnou kategorii. Švejk je totiž jediná literární postava, která byla inteligentní a předstírala, že je blb. Zatímco jiné literární postavy jsou blbé a předstírají, že jsou inteligentní.“

(Zdroj: https://svitavsky.denik.cz/zpravy_region/milos-zeman-myslim-si-ze-jezis-byl-c4f6.html).

Osobně Jaroslava Haška řadím k nejvýznamnějším světovým protiválečným autorům. Kombinace humoru a inteligence je vlastně takovým Zemanovým krédem.

Pojetí demokracie

Jak již bylo zmíněno, Masaryk i Zeman vnímají potřebu skloubení principů demokracie a aspektu sociálního.

Miloš Zeman se vzhlédl v koncepci severského sociálního státu z let, kdy mezi Východem a Západem panovala „železná opona“, která v podstatě vznik západního sociálního státu umožnila (po jejím pádu se hroutí i on): „Jde jenom o to, jaká demokracie by měla být. Znovu se vracím ke švédskému, ale i švýcarskému modelu. Švýcarsko je do značné míry zemí přímé demokracie, založené i na systému referend, a to i referend kantonálních. Když se dívám na naše občany na jedné straně a naše politiky na straně druhé, tak se trochu obávám, že inteligence našich občanů je vyšší než inteligence našich politiků, takže o některých věcech by v těch referendech měli rozhodovat spíše občané než politici.“

(Zdroj: https://svitavsky.denik.cz/zpravy_region/milos-zeman-myslim-si-ze-jezis-byl-c4f6.html).

Miloš Zeman se tady mimo jiné kloní k nástrojům přímé demokracie.

Masaryk se k demokratickému zřízení přihlásil opakovaně, například: „Když se končila válka, myslel jsem: bude u nás republika, ale ze začátku řízená diktátorsky. A vidíte, naše republika se bez toho obešla. Nebojím se slov a řeknu, že bez jistého stupně diktatury není ani demokracie; když nezasedá parlament, rozhoduje vláda a prezident republiky neomezeně; ale jsou vázáni zákony a podléhají budoucí kritice a kontrole parlamentu, kritice novin a schůzí. To právě je také základ demokracie: svobodná kritika a veřejná kontrola.

Jsem zásadním, ale ne slepým přívržencem demokracie; znám slabiny systému a neušla mi žádná špatná zkušenost, ale–nelituju ani na okamžik svého rozhodnutí, které jsem uvážil, když jsem se vracel z války: že budu sloužit demokracii a republice.

Demokracie je zárukou míru. Pro nás i pro svět.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 275).

Masarykova demokracie ovšem nemůže být ani náznakem demokracií elitářskou a asociální: „Demokracie po stránce sociální znamená překonání degradující bědnosti; v republice, v demokracii nesmí být možné, aby jednotlivci nebo stavy vykořisťovali své spoluobčany–v demokracii člověk člověku nesmí být prostředkem. Ta přirozená rozmanitost musí být uspořádána dělbou a hierarchií funkcí a práce; není možná organizace lidí bez nadřaděných a podřaděných, ale musí to být právě organizace a ne privilej, ne aristokratické panování, ale vzájemná služba. Demokracie potřebuje vůdců, ne pánů. Přijímám demokracii i s důsledky hospodářskými a materiálními; ale zakládám ji na lásce–na lásce a spravedlnosti, jež je matematikou lásky, a na přesvědčení, že máme na světě pomáhat k uskutečnění řádu božího, k synergii s vůlí boží.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 271-2).

Ta krize tu je…

Všem, kdo kritizují Zemana, že přejal pojem Jiřího Gutha „Pražská kavárna“, doporučuji následující Masarykova slova: „…Hlavní je, že tu ty komentáře byly a že se počalo diskutovat o tom, čemu se říká krize inteligence. Ta krize tu je; čím více lidí bude uvažovat o tom, proč inteligence–tím míním intelektuály, pracovníky duchem, úředníky, učitele, lékaře, advokáty atak dále–dnes ztrácí ten politický význam, který mívala a který by odpovídal jejímu významu společenskému, tedy čím více lidí bude kladně a účinně uvažovat o tomhle úkazu, tím lépe pro tu inteligenci.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 429).

Představitelé tzv. Pražské kavárny nepochopili, že se nemají zlobit ani na J. Gutha, ani na M. Zemana, ale pouze sami na sebe. Neboť jsou to všichni ti, kteří se vyjadřují v podstatě ke všemu, třebaže jejich znalosti často nepokrývají ani jedno z daných témat. Jsou to ti, kdo si přejí udávat směr společenského vývoje, ale většinou jen ukazují svou nebetyčnou hloupost.

Ježíš byl kacíř…

Zemana s Masarykem pojí ještě jedno téma. Oba dva vyjadřují svůj obdiv k historické postavě Ježíšově:

M. Zeman se vyjádřil následovně: „Pokud jde o náboženské texty, tak Nový zákon pokládám za skvělé filozofické dílo s tím, že se samozřejmě domnívám, že Ježíš byl člověk, nikoli Syn boží, že to byl filozof par excellence, který jako každý kacíř a člověk, který přichází s novou myšlenkou, je nutně v první fázi kacířem a byl za svoje myšlenky postižen.“

(Zdroj: https://svitavsky.denik.cz/zpravy_region/milos-zeman-myslim-si-ze-jezis-byl-c4f6.html).

Znovu zde volně navazuje na T. G. Masaryka: „Ano. Ježíš–neříkávám Kristus–je mně vzorem a učitelem zbožnosti; učí, že láska k láskyplnému Bohu, láska k bližnímu a dokonce k nepříteli, tedy čistá, nejčistší lidskost, humanita, jsou podstatou náboženství. Zbožnost a mravnost jsou Ježíšovi hlavní prvky náboženství.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 216).

Kromě J. Amose Komenského spatřoval Masaryk smysl našich dějin v učení Husově a v husitství. Vyzvedával zejména šíření vzdělanosti mezi prostým lidem. Snahu seznamovat se s psaným textem, rozumět mu a mít svobodu vykládat si ho po svém:

„Na den pětistého výročí Husova upálení v roce patnáctém jsem v Ženevě v Reformační síni za předsednictví Luciena Gautiera vystoupil s Denisem veřejně proti Rakousku. Ten den jsem volil proto, abychom i v očích světa navázali na historickou kontinuitu, na dějiny našeho státu. To už jsem věděl: buď to vyhrajeme, nebo se do Rakouska už nikdy nevrátím.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 134).

Rovněž M. Zeman nechal nad Pražským hradem vyvěsit husitský prapor, tentokrát k 600. výročí upálení Mistra Jana Husa.

Když má být jeden zabit, tak ten se zlým úmyslem…

Masarykův obdiv k Ježíšovi mu nijak nebránil ve zcela srozumitelném požadavku bránit se vůči zvůli jiných: „Nejvíc jsme se přeli (s L. N. Tolstým) o neodpírání zlému; nepochopoval, že neběží jen o odpírání násilné, nýbrž oboj proti zlému na celé čáře: neviděl rozdílu mezi defenzivou a ofenzivou; myslel si, že by například tatarští nájezdníci, kdyby jim Rusové neodporovali, po krátkém zabíjení od násilí ustali. Moje teze zněla: Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka; když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 93). V podobném smyslu se M. Zeman vyjadřuje k právu občanů na nošení zbraně.

Politika je řemeslo, které se musí dlouho učit…

Jak vidíme, tak Zemana pojí s Masarykem celá škála názorů, postojů a činů. Oba se stavějí po bok národa srbského, oba věří v technický rozvoj a zlepšení dosavadního života, oba kladou důraz na mezinárodní spolupráci.

Pro oba je politika řemeslem, které vyžaduje znalosti a jistou dávku umu. Masaryk to formuloval takto:

„Rozumí se: dost slušný a dokonce vznosný politický program napíše kdekdo. Něco jiného je znát administrativu a slušně ji provádět; a zase něco jiného je pochopit, oč vdané době pro stát a národ jde, ukázat v těžkých a osudových chvílích cestu, určit vhodný postup–a vést. V tom smyslu se mluví o politice vyšší a dělá se rozdíl mezi státníkem a politikem nebo politikářem; Palackému, Riegrovi jako nejvyšším politickým autoritám se říkalo: vůdce a otec národa.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 253).

Miloš Zeman se ostře vymezil vůči apolitickým politikům, vůči loutkám, které jsou toliko nastrčenou mediální tváří, za níž ale není žádný obsah: „Politika je řemeslo, které se musí dlouho učit. Já sám se ho učím už 25 let.“ (25. 1. 2018).

Slovo závěrem, aneb není to Zeman, kdo je Belzezub…

Na základě ocitovaných statí obou politiků je možné konstatovat, že sice Masaryk a Zeman žili v jiné době a v ledasčem se lišili, ale oba jsou výraznými dominantními představiteli svých států. Dokázali formulovat své politické vize – a kromě toho, co se jim nelíbí, zřetelně pojmenovali, co má být naším cílem.

Tento text neaspiruje na to obšírně rozebrat shodné a odlišné aspekty Masarykovy a Zemanovy politiky. Jeho záměrem je čelit neskutečné mediální manipulaci, která soustavně a dlouhodobě líčí prezidenta Miloše Zemana jako belzezuba, který není schopen vykonávat svou funkci – a který škodí naší republice.

Bohužel, najde se mnoho těch, kteří nic neověřují – a vše slepě přejímají. Ti si potom utvoří názor velice zkreslený – a ještě ho mylně berou za svůj.

Pevně věřím, že má stať aspoň trochu podobné mýty zpochybnila a narušila.

Závěrem zde ještě ocituji Masarykův výrok na adresu role církve v demokratické společnosti: „Náboženství dnes musí mít jinou funkci, než mívalo dřív. Tenkrát veliká masa lidu byla nevzdělaná, nevědomá, negramotná; proto byla vedena k poslušnosti–duchovně i politicky vládla autorita. Církev jako duchovní aristokracie byla vzorem aristokracie politické; proto také byla organizována hierarchicky–aristokratismus je právě uznávání stupňů mezi lidmi. Dnes skoro každý člověk má jaké také vzdělání; tím je také autonomnější. Náboženství se musí vyrovnat jednak s tím rozvojem vědeckého myšlení, jednak s vývojem poměrů společenských–a nejen ve svém učení. I křesťanská láska k bližnímu má před sebou veliký úkol: spravedlivé nároky socialismu.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 252).

V těchto pár větách je ukryto hodně. Masaryk tady bez obalu říká, že církev v demokratické společnosti nemůže mít tutéž roli a tutéž funkci jako ve středověku. Dále poukázal na význam skutečné vzdělanosti (nikoli titulů) a v neposlední řadě na rozměr sociální.

Z toho, co o něm víme, lze usuzovat, že Masaryk by v žádném případě nebyl voličem Schwarzenbergovým, kritizoval by média stranická a ve službách miliardářů, nepodporoval by takzvané církevní restituce vedoucí k posílení feudální moci církve – a v žádném případě by se nepodbízel sudetoněmecké menšině a jejím nestydatým požadavkům, jako například zrušení dekretů prezidenta E. Beneše.

Toto vše je dobré mít na paměti, až budeme vybírat nástupce prezidenta M. Zemana.